Tomáš Jadrný: Ještě jsem se nezbavil myšlenky, že jednou budu mistr světa

Na závodech předvádí ty nejtěžší a nejnebezpečnější triky i za cenu, že by hned při tom prvním mohl spadnout. Žhavý adept na českého šampiona ve wakeboardingu Tomáš Jadrný (23) chce totiž víc, než jen jezdit na jistotu. Ale i přesto, že tenhle rodák z Hlučína působí sebejistě a jeho touha po adrenalinu z něj jen čiší, v rozhovoru na sebe prozradil, že si často pobrečí a má obrovský problém s nervozitou.

 

Tomáši, děláš v České republice dost netradiční sport. Proč sis nevybral třeba fotbal nebo hokej?

No abych řekl pravdu, tak v minulosti jsem zkusil snad úplně všechno – fotbal, házenou, basket, florbal i tenis. Ale mě to vůbec nebavilo. Pořád jsem křičel: „Mami mě nebaví běhat kolem stadionu, mě nebaví tohle a tamto.“.  No ale taťka ze mě chtěl mít velkého sportovce, takže mě do toho maličko tlačil, i když jsem nechtěl. Wakeboarding byl první sport, ke kterému jsem si přičuchl sám. No a tu vůni cítím pořád (úsměv).

 

A kdy si ji nasál poprvé?

Před pěti lety. Přesně 24. července okolo 16:30.  No a hned první den, co jsem o wakeboardingu slyšel, jsem i začal jezdit. Bylo to v Hlučíně, přímo tam, kde bydlím. Můj kamarád ze školy tam dělal za pákami operátora. Šel jsem se za ním jen podívat, náhodou to i zkusil, a potom už se to vezlo. Zajímavé je, že jsem odmala kolem toho vleku chodil na procházky, ale nikdy předtím ho neviděl v provozu.

 Pamatuješ si ještě tvůj první pokus?

I když jsem asi dvakrát upadl na startu, vím, že mi to jinak šlo. Měl jsem ale takový ten základní bojový instinkt člověka – prát se s vodou (smích). Takže „bum“ na zadek, ale napotřetí už jsem jezdil kolečka.

 

Takže sis wakeboarding zamiloval okamžitě?

Hned úplně od začátku. Na vleku byla sranda, sluníčko, teplo a hlavně bezva lidi, co mi vždycky poradili. Asi to ani nemohlo dopadnout jinak, než že u wakeboardingu zůstanu.  První den jsem si sehnal výbavu a druhý už přišel první trik z vody, první salto a všechny překážky. Během velmi krátké doby jsem dělal triky, co někdo nedokázal ani po dvou letech. Byl jsem viditelně lepší než většina ostatních. A právě to mě motivovalo. Najednou jsem se ocitnul na skluzavce, na které jedu dodnes.

 

To ti opravdu nedělalo vůbec nic potíže?

To zase jo. Já měl vždycky strach z vody, protože jsem nebyl nějaký extra dobrý plavec. No a pocit, když spadneš do vody daleko od břehu a na nohou máš uvázané prkno, není úplně nejlepší. Ale jinak mi nic problémy nedělalo.

 

Muselo ti tedy být hned od začátku jasné, že jsi talent. Měl jsi tedy okamžitě ambice vyhrávat závody?

Já vůbec netušil, že nějaké závody jsou. Já chtěl prostě jezdit.  Trávil jsem na vleku veškerý čas od otvíračky do zavíračky. První závody pak byly na konci sezony. Tam jsem spadl a nedostal jsem se ani do finále. Ale na dalších závodech jsem skončil druhý a tehdy začaly ty ambice.

 

 Čekal jsi, že hned na druhých závodech budeš na stupních vítězů?

Vůbec. Hlavně jsem zajel chlapa, který pro mě byl vzorem. Já čekal tak sedmé místo. Sedmička  – nic, když to nebyla šestka, měl jsem skleněné oči, pětka – tak to jsem si říkal, že to není možný, čtyři- to už mi tekly slzy. Řekl třetí místo  –  já jsem to furt nebyl a věděl jsem, že první neskončím. No a to jsem přehlušil všechny ostatní. Já bulel jak želva a hrozně nahlas. Vůbec jsem tomu nevěřil.

 

Takže jsi hodně emotivní?

No já jsem psychicky spíš trošku holka. Rozpláču se trošku dřív i u filmu – třeba u Gladiátora a Wariora. Je o mě známo, že brečím. No prostě že jezdím srdíčkem (smích).

 

Co je vlastně to hlavní, co tě u wakeboardingu drží? Úspěch nebo ten pocit při jízdě?

Progres a překonání sám sebe. Když je něco, čeho se fakt bojíš a překonáš to ve svojí hlavě

 

Pro tebe je to strach z vody?

Ne, ten už naštěstí přešel.

 

A co tedy překonáváš?

Triky z vody. Vlek jede 30 km v hodině. No a já naberu 40-45hm za hodinu a v té rychlosti to zaseknu prosti vodě. Najednou mě to vytáhne strašně vysoko, kde se pak roztáčím a dělám různé rotace.

 

 Předpokládám tedy, že asi je něco z čeho máš při ježdění respekt…. 

Ten trik zvládnu udělat, ale taky jsem u něj strašně spadl. A to je vždycky tak půl měsíce rehabilitace. Jmenuje se Raley s rotací o 360 stupňů a říká se mu 313.  Vypadá tak, že letíš jako Superman.

 

Skončil jsi někdy v nemocnici?

Jasně. Nejhorší bylo, když jsem spadl v zimě na snowboardu a na několik měsíců ze mě byl nemobilní člověk. Sám sebe jsem strašně nenáviděl. Měl jsem totiž za čtyři dny letět pracovně do Egypta na vlek a udržet si tak celou sezonu. No a já se vrátil ze snowboardu jako zrakvenec a nikoho jsem nechtěl čtyři měsíce vidět.  Musím ale říct, že jsem zažil nejlepší Vánoce, jaké jsem kdy měl. Sešli jsme se úplně všichni – kamarádi i rodina. Ale wakeboarding mě zoceluje. Otřesy mozku mívám častokrát, ale už s nimi ani nechodím do nemocnice. Vyřeším to sám.

 

 A jak?

No vyspím se (smích). Nemám rád, když spousta kluků, co spadnou při normální rychlosti a začnou: „Au au, moc mě bolí hlava a musím do nemocnice.“.

 

 Určitě nastaly za ty roky situace, které ti dokázaly ježdění znepříjemnit…

No, rozhodčí mě dokážou vždycky naštvat. Já závodím už strašně dlouho a můžu říct, že rozhodčí jsou kolikrát strašně neobjektivní. Udělají si licenci, kouknou se na videa a dostanou štempl. No a pak člověk dře a nakonec vůbec nemá náladu sdílet to umění na vodě s lidmi, kteří to ani neumí ocenit. Ale v životě jsem ale neuvažoval, že s wakeboardingem jako takovým skončím – nikdy.

 

Existuje sport, při kterém by ses cítil stejně, jako při wakeboardingu?

Wakeboarding za lodí (smích).

 

Působíš sebevědomě. Dokážeš si takovou vyrovnanost udržet i při závodech?

Já jsem nejvíc nervózní jezdec z celého mola. Teď na závodech ve Stráži jsem úplně zkoprněl, ztuhly mi svaly, já se prostě nedokázal ani usmát. Jsem opravdu hrozně nervózní člověk. U prvního triku z vody, u kterého jsem v životě nespadl od doby, co jsem se ho naučil, jsem „žuchnul“. Mě stačí říct, teď ti to bodujeme.

 

Takže se nejvíc pereš sám se sebou?

Se sebou a svojí psychikou.  Nejvíc mě uklidní, když se ještě na té vodě před závodem vyčůrám. Normálně to pustím do neoprenu nebo do trenek a tím se uvolním. Jenom je špatný, že to pomůže tak dvakrát za den, protože se mi pak už nechce (smích). Jinak bych si ale chtěl zajít i k psychologovi.

 

 Věnuješ se i trenérství, co je největší chyba začátečníků?

Zůstat u toho, i když jim to nejde. Lidi to vzdávají strašně rychle – nemají vůli. Jako ten obrázek s tím zlatokopem, který kope, kope a centimetr před diamantem přestane kopat. Vrací se zpátky a druhý je na cestě. Kolikrát mám pocit, že to chci víc já než oni. Musím v tom člověku vyvolat myšlenku, že to chce znova zkusit i on sám. Já mám pak podobnou radost, když se někomu daří, jako když se daří mně. Ale hodně objíždím kempy a hledám naděje. Vždycky se někdo najde. Teď mám po republice asi čtyři

 

Přemýšlel si, že by ses v budoucnu věnoval jen trenérství a vzdal se ježdění?

To nebude potřeba. U nás mi to na závody bude stačit vždycky bez velkého trénování. Vždyť kluci mají odjetou celou trasu, já spadnu v půlce a jsem stejně druhý. Mám totiž takové krédo: „Go big or go home“. Takže mi půl kola stačí, abych byl jen pět bodů za prvním. Nejezdím na jistotu, ale dávám si dvojitou šanci na to, abych ustál nebezpečné a těžké triky.

 

Jak vůbec vnímají tvé úspěchy rodiče?

Pro ty jsem flákač. Oni jsou zvyklí chodit každý den do práce, žít stereotypní život. Já žádnou stálou práci nemám. A ani takovým nudným životem žít nechci. I když už jsem měl málem rodinu, kterou jsem plánoval. Měli jsme už i byt, ale bohužel jsme se s přítelkyní rozešli.

 

 Jako úspěšný sportovec musíš mít ale kolem sebe určitě zástupy obdivovatelek… 

Ty nedostávají moc šanci. Já jsem hodně vybíravý člověk. Jsem se všema kámoš, ale nepřipustím si jen tak někoho k tělu. V mládí to bylo jinak. Já se pořád totiž snažím prorazit. Ještě jsem se nezbavil myšlenky, že jednou budu mistr světa.

 

Tvým cílem do budoucna je tedy stát se světovým šampionem?

Nebo alespoň bedna na Evropě. A taky Nissan Skyline a hodná přítelkyně, za kterou bych se vracel domů (úsměv).

 

 

 

 

Autor: Lucie Drugdová