Wakeboardistka Pavla Turková: Největším úspěchem pro mě je, že skáču salta a ještě žiju

PT.jpg

Rozseknutá hlava, otřesy mozku nebo posunutá krční páteř – i s těmito úrazy se musela už několikrát vypořádat wakeboardistka za lodí Pavla Turková. Tahle pětadvacetiletá bojovnice má ale posunutou hranici strachu hodně daleko a jen tak něco ji nezastaví. Jak sama s úsměvem říká, nehraje přece kuličky.

 

Pavlo, kdy jsi poprvé slyšela o wakeboardingu?

Na to, že od dětství jezdím na snowboardu a pohybuju se v téhle komunitě, vlastně strašně pozdě. Je to asi pět let, co jsem na internetu viděla první videa. Asi rok poté kamarád mojí sestry pořádal wake kemp, kam jsem jela místo ní, protože byla těhotná. Druhý den, co jsem stála za lodí, už jsem chtěla skákat a hrozně mě to bavilo. Pak se mě zeptali, jestli bych tam nechtěla trénovat a od té doby to jede.

 

Jak na novou zálibu reagovali rodiče? Nebáli se?

No máma zavírá oči dodneška. Ze začátku wakeboarding neměli rádi, protože se o mě fakt hodně báli. Ale teď jsou na mě pyšní a já jim za tu podporu strašně děkuju.

 

Proč jsi vlastně nechtěla jezdit na vleku ale za lodí?

Mně se strašně líbí ten styl. Baví mě, že při wakeboardingu za lodí má člověk vlnu a musí na ni umět najet, aby ho vyhodila. Překážka ti to dá skoro zadarmo, tím ale rozhodně nechci podceňovat vlek. Každé má něco do sebe.

 

Když si vzpomeneš na začátky, co bylo nejtěžší?

Nejhorší byl pro mě nájezd a přeskočit základní wake to wake. Hlavně jsem se chtěla naučit všechno hned a rovnou skákat. Přišlo mi, že oproti snowboardingu skáču hrozně nízko a málo.  První rok pro mě byl opravdu hodně šílený. To jsem měla hrozné pády a úrazy. Začátky byly fakt maso.

 

b2ap3_thumbnail_a_20140808-132359_1.jpg

Nenapadlo tě v tu dobu s wakeboardingem skončit?

Ne. Ani nikdy jindy. Já jsem velký bojovník. Navíc tam člověka drží i komunita lidí, kteří ho podporují a přejí mu to. Takže i když jsem se jeden den rozsekala, tak jsem hned ten druhý šla jak blázen zase na vodu. Chtěla jsem co nejdřív vidět nějaký progres.

 

Takže trénuješ do posledního dechu, dokud se ti trik nepodaří tak, jak bys chtěla?

Samozřejmě občas vidím, že to mám přeskákané a dělám stejné chyby. V tu chvíli je dobré dát si chviličku pauzu a vykašlat se na to. Ale já jsem zase taková, že moc chci, takže skáču pořád dokola, dokud nejsem spokojená. Nevzdávám to.

 

Mají takovou výdrž i ostatní holky?

Jsou to samozřejmě také bojovnice a mají můj obrovský respekt. Vždyť nehrajeme kuličky, ale děláme krásný tvrdý sport.

 

Je přece jen něco, co soupeřkám oproti tobě chybí?

No, myslím, že já se o něco méně bojím.  Mám menší pud sebezáchovy. V tom je moje výhoda. Z holek, co v současné době aktivně jezdíme na závody, jen já a Dominika Vojtíková  točíme něco přes hlavu.

 

Dokázala jsi do triků jít naplno už od prvních měsíců?

Jo. Už od začátku jsem věděla, že budu skákat salta (smích). Člověk, který chce dělat wakeboarding, musí být prostě tak trochu magor. Když na ten skok najedeš napůl, tak se hrozně rozsekáš.

 

b2ap3_thumbnail_PT1.jpg

Předpokládám, že úrazů jsi asi měla hodně. Jaký byl nejhorší?

Měla jsem rozseknutou hlavu asi na 5 stehů, pak oko, ale to se zašije a je to v pohodě. Ale teď jsem si před čtrnácti dny na tréninku udělala otřes mozku a posunula si krční páteř. O týden později se mi stalo to samé, ale třikrát horší. Vyrazila jsem si dech, topila se. Z vody mě tahali úplně modrou.

 

Takže respekt z ježdění máš?

Mám. Vím, co wakeboarding dokáže. Když člověk spadne, je voda jak beton. Respekt se ale snažím udržet v takové míře, aby mě neomezoval při skocích. Nemůžu se zase úplně bát. Ale samozřejmě jsem holka, takže strach je.

 

Máš vysněný nějaký trik, na který sis zatím netroufla právě kvůli velkému strachu?

Ano – raily. Vypadá, jako když letí Superman. Láká mě šíleně, ale vidina „crashe“ mě zatím brzdí. Navíc na to zatím nemám zkušenosti.

 

Dokáže ti nějaká činnost dát podobný pocit, jako máš při wakeboardingu?

No určitě snowboarding. Ani vlastně nevím, co mám raději. Poslední dobou jsem objevila surf na vlnách v oceánu. To je také parádní zážitek.

 

b2ap3_thumbnail_7_20140808-134911_1.jpg

 K čemu bys ten pocit přirovnala?

Adrenalin. A od té doby, co skáču salta, tak se to ještě posunulo o level výš. Když letím hlavou dolů, tak je to boží.

 

Čím se dokážeš nejlépe vyhecovat před závodem?

Strašně mi pomáhají písničky. Předtím jsem měla „Waiting all night“ a teď mám „Touch me“ od Rinocerose, tam je takový přísný beat (smích).

 

A co nervozita, dělá ti problém?

Ano. Dost velký. I když se s tím snažím pracovat, moc mi to nejde. Vlastně ani nevnímám lidi při závodech. Koukám jenom na vlnu, loď a přemýšlím nad dalším trikem. Štve mě to, protože mi nervozita hodně ubírá.

 

Nikdo ti neporadil žádný trik, aby ses dokázala alespoň trošku uklidnit?

Poradil mi Pelda na závodech minulý rok, když poznal, že jsem úplně vyřízená. Jde o to, že se vždycky kouknu nahoru na nebe a třikrát se hluboko nadechnu a vydechnu. To pomáhá.

 

Jak se vlastně cítíš jako holka mezi tolika wakeboardisty? Starají se o tebe?

Přesně tak to je. Oni jsou skvělí a podporují nás. Díky klukům se můj progres posouvá. Řvou na nás z lodi, když najíždíš na vlnu: „Heeeej dááávej to.“. Cítím se výjimečně.

 

Projevuje se mezi vámi závist?

Hele občas u holek se něco objeví. Ale na to se rychle zapomene. Naše komunita je celkem malá a všichni ten sport milujeme. Je to součást našeho života. Nikdo si ho nechce kazit pomluvami.

 

Takže raději máš jako parťáky kluky?

Jezdím se svojí Dominičkou, což je nejlepší wakeboardistka za lodí u nás a úřadující mistrně republiky. S tou mě to baví a hlavně se navzájem hecujeme. No a pak samozřejmě s klukama.  Holky totiž pořád remcají, že se jim chce čůrat a podobně. Kluci na nikoho nečekají a prostě jedou. To je nejlepší cesta, jak se něco naučit.

 

b2ap3_thumbnail_Pavla-Turkov_20140808-135636_1.jpg

 Kde se učíš nové věci nejčastěji?

No já jsem trénovala na Matyldě, což bylo v Mostě. Ale tam se ta kultura ubírá trošku jiným směrem, než kterým se mi líbí. Jedou tam hodně peníze a byznys, tudíž je tam hrozně narváno a člověk si vůbec nezajezdí. I když pro ně mám na jednu stranu pochopení, vůbec se mi to nelíbí. Není tam totiž ta správná pohodička, kterou pro ježdění potřebuju. Takže jsem se domluvila v Třebouticích s Česťou. Ten dává hrozný bomby a jezdí tam i Pelda s Pepíkem Ševčou – no prostě celá partička nejlepších wakeařů.

 

Myslíš, že díky tomu, že máš netradiční koníček, se stáváš mnohem zajímavější i pro kluky?

Sice se chytají, ale ne tak úplně. Chlubí se, že mají takovou kámošku, co jezdí na wakeboardu. Ale bohužel kluci v dnešní době chtějí mít doma ty princezny, které jsou poslušné, nic neumí a čekají na ně doma. Takový ty trubky, které neodmlouvají a udělají: „Ano miláčku, tady jsem ti uvařila a až se vrátíš, tak ti dám masáž.“. No a holek, co něco umí, se pak ne úplně bojí, ale nepřijdou si vedle nich tak dobří a nadřazení. A to je pak problém a důvod, proč to nejde. Ale samozřejmě jsou i fajn kluci (úsměv).

 

Dá se podle tebe český wakeboarding srovnat s tím světovým?

Ač tady máme úspěchy, které jsou pro nás super a boží, tak v celosvětovém měřítku je to úplné nic. Holky na evropské úrovni jezdí pomalu srovnatelně jako kluci. Ale třeba na Slovensku jsem skončila já druhá a Dominika Vojtíková první. Je tam stále malá konkurence, stejně jako u nás.

 

Považuješ tohle umístění za jeden ze svých největších úspěchů?

Největší úspěch je, že jsem začala skákat salta a ještě žiju. Málokterá holka na to má koule (smích).

 

 

Text: Lucie Drugdová

Komentáře

komentářů